Lucy in the...: Víkendová příloha aneb další dáma v Tramtárii - Lucy
Vážený funclube,mám tu pro vás speciální víkendovou přílohu aneb bulharská verze seriálu o přežití Trosečník.
Blížil se víkend a plán výletu po horských městech jevil se jako úžasný. Plánovali jsme i nocleh a během hledání hotelů na internetu se mi hlavou honily představy o tradičních bulharských dřevěnicích, o fascinujících typických hospůdkách a o milých venkovanech. Rozhodně by nás nemohla odradit nepřející předpověď - prý bude pršet a pršet. Pche, tak to mělo být i minulý víkend a přitom bylo krásně a jasno. Předpověď počasí je prostě od toho, abychom se pokochali milou rosničkou a věděli, jak nebude. Inu hned při sobotním ránu expedice Dalumet (= Dana, Lucka, Mat) vyrazila vstříc bulharskému vnitrozemí. Možná jsem minule infrastrukturu trošku přechválila. Třeba takové frézování tu probíhá dvoufázově. Jeden rok se povrch vozovky sundá, s nějakým označením si hlavu nelámou a příští rok se to dodělá. Tedy průběh jízdy autem vypadá asi takto – jedu osmdesátkou na přehledném úseku trasy. Vozovka je zbrusu nová, libuju si. Auto přede mnou začne blikat výstražnými a brzdí. „ááá, řidič se potřebuje vyčůrat“, říkám si v duchu (takto se to tu děla normálně, i na dálnici) a zahajuji předjížděcí manévr. Ovšem dotyčný neměl potřebu, jen stejně jako pravděpodobně všichni ostatní řidiči postřehl až na poslední chvíli, že následuje rozpracovaný úsek vozovky bez svrchní vrstvy. Nechtěná zkouška modroočkových tlumičů proběhla úspěšně. Pokračujeme dále. Ostražitě. Ale na něco se prostě člověk připravit nemůže. Kdysi mi ani moc nevadilo, že se tu na cestách prohání vskutku nevídané vraky, ale od té doby, co na nás jeden historický kousek střílel výfukem už jsem obezřetnější. Nerada jsem musela dát rosničce za pravdu. Pršelo. Nadšeným turistům ovšem nic nezabrání a my dorazili po necelých čtyřech hodinách do největšího horského města Slivenu. No, oblačná atmosféra ještě přiošklivila již tak ošklivé město. V tu chvíli nám to ani moc nevadilo, jediným naším přáním bylo jídlo. Asi by si někdo z vás mohl říct, co to tu popisuju za přílišné podrobnosti, jenže vy ještě nevíte, že kdo bulharsky nemluví, ten se tu ani nenají, páč anglicky nikdo neumí. Natož nějakým jiným jazykem a to jsme – jako mezinárodní grupa - měli munici velikou; němčina, francouzština, italština, španělština a ruština. Bez úspěchu. Párkrát jsme se najíst zkusili, ale buď nám v tom zabránila neochota číšnice dorozumět se rukama, nohama nebo nás odradil způsob výdeje jídel, kdy stojíte ve frontě hladových dělníků u venkovního bufáče a řeknete si co chcete podle toho, co vidíte. Než bychom to vysvětlili, myslím, že by nás ti zdatní chlapáci snědli za živa. Štěstí v neštěstí bylo objevení supermarketu Billa. Nikdy jsem si tak nepochutnala na oschlé pizze ohřáté v mikrovlnce. Času jsme na hledání „energie“ ztratili až až, tedy vzhůru k modrým skalám! Nebudu vás napínat a rovnou říkám, že jsme je nenašli. Ale snažili jsme se. Čtyři hodiny pokusů. Jenže Bulharsko ještě není na turismus připravené a heslo zní: jestli nevíš kde to je, ani GPS ti nepomůže. Rozuměj: žádné ukazatele, žádná smysluplná rada místňáků. Ve finále se tedy mohu pyšnit pouze tím, že okolní hory máme prošmějděné křížem krážem. Návrat zpět do města byl radostný. Naprostou náhodou se nám podařilo najít hotel. A jaký! Vymazlená „tříhvězda“ s německy mluvící recepční. Uau!! Z téměř dětské radosti nás vymanila další návštěva restauračního zařízení. Dáma se tvářila, že německy rozumí, avšak na objednávku červeného vína a kuřete donesla víno bílé a hranolky. Nebylo zbytí a my se přidali ke svatebčanům v naší hotelové restauraci. Pochopitelně bylo nepříjemné vloudit se mezi cizí bujaré osazenstvo, ale přijali nás vlídně a nám se dostalo normálního teplého jídla! Kukurukuků číšník uměl německy! Ve finále jsme za tento sled událostí byli rádi, páč bulharská svatba, to je panečku zážitek! Na každém stole pro šest lidí dvoulitrová vodka jako aperitiv. Tančí všichni, všude a všechno včetně veleznámé to mašinky. Tam by se Ti Jirko líbilo! Ve srovnání množství jídla drží čeští svatebčané dietu. Ono podle toho i ty bulharské siluety vypadají. Pobavila mě prazvláštní tradice, kdy na parket přitančili dva tanečníci v krojích a během opravdu divokého tempa tance se každý snažil zapíchnout bankovku do dortů, které drželi. No není těch dortů škoda? Na druhý den kupodivu stále pršelo. Expedice si to linula skrze kopečky k vesničce Kotel, která – podle mého knižního průvodce – opravdu stojí za návštěvu. Dále ponechávám bez komentáře, viz. Foto č. 1. Další vesničkou v pořadí byl Medven. Každého návštěvníka upoutá již příjezdová cesta-necesta. Domy dřevěné, částečně vydlážděné uličky...ale co to nevidím? Nápis kafe. To se musí prubnout. Před vchodem stojí dva muži. Jeden vrávorá, tak tak se drží na nohou. Jsou dvě hodiny odpoledne. Dveře do „kavárny“ ovšem zamčeny. Muž druhý, lehce střízlivější nás oslovuje a někam odvádí. Vypadá to, že jdeme k němu domů, ale ona to jen neobrandovaná restaurace domácího typu. Kdo by to byl řek, že tam potkáme londýňany a že nám do toho bude hrát sedmý díl Nemocnice na kraji města samozřejmě s bulharským dabingem. S naším průvodcem jsem se dorozumívala bulharsko-českou ruštinou, asi se mu to líbilo, pozval nás k němu domů. Ráda bych upozornila, že rusky mluvím ještě hůř než Paroubek anglicky. Byl to fešák, bylo mu asi šedesát, vypadal na sedmdesát, neměl prst a kouřil jednu za druhou. Ve chvíli, kdy mě vyzval, ať si vyměníme kontakty (viz foto č. 2) jsem s omluvou, že už nemáme vremeňa rychle něco napsala, sbalila zbytek expedice a vydali jsme se na cestu domů. Pro tento víkend bylo zážitků až moc. Jestli jsme to někdo dočetl až do konce, dejte mi vědět, to si žádá odměnu – obratem pošlu poukázku na jedno knižní vydání tohoto deníku ZDARMA :-).
Mejte se prííma, vaše Lu
Foto č. 3) někteří nevěří, že jsem se během show v delfináriu opravdu přihlásila jako dobrovolník na výzvu, jestli se najde nějaké dítko do 20 let, které by se zúčastnilo programu... ta ryba se ve mně prostě nezapře.
vystavil miw @ 7:22 odp.
Komentáře: 0
